Oscar Wilde, milovaný i zatracovaný

Fragment mé práce o Oscaru Wildovi jakožto člověku, jenž doplatil na svůj přístup k životu kořeněném oddávání se rozkoším, jichž se nemínil za žádnou cenu vzdát...

5 ÚSPĚŠNÝ DRAMATIK TONOUCÍ V HLUBINÁCH ZAKÁZANÝCH ROZKOŠÍ

5.1 Wilde dramatikem

Devadesátá léta 19. století, zejména jejich počátek, jsou pro Wildův život a jeho uměleckou tvorbu významná hned dvakrát. Velice důležitým mezníkem se stává rok 1891, který byl pro Wilda jakožto autora mimořádně plodným obdobím. Wilde „dostává objednávku na hru ze současnosti a také zálohu. Po návštěvě jezera Windermere v jezerní oblasti napíše hru, jíž dá titul Vějíř lady Windermerové (hra je uvedena na počátku roku 1892)“<!--[if !supportFootnotes]-->[1]<!--[endif]-->.

Ještě v témže roce dochází ke vzniku další hry, a to tragédie Salome, kterou Wilde napsal na základě biblického námětu, již mnohokráte zpracovaného. Jakožto příznivec symbolismu a dekadence se Wilde rozhodl napsat tuto tragédii francouzsky, protože se domníval, že francouzština se k vystižení stylu těchto směrů hodí lépe<!--[if !supportFootnotes]-->[2]<!--[endif]-->. Osud a popularita této kontroverzní tragédie byla velice podobná osudu Doriana Graye. Vzhledem k přežívajícímu zákonu, jenž v Anglii platil ještě z dob středověku, nemohla být Salome na anglických jevištích uvedena, neboť tento zákon „nedovoloval předvádění biblických postav na scéně“<!--[if !supportFootnotes]-->[3]<!--[endif]-->. A jak už to se „zakázaným ovocem“ bývá, byl úspěch a popularita této hry, vzniknuvší na základě Wildovy vlastní verze epizody o stětí Jana Křtitele z Matoušova a Markova evangelia, téměř neotřesitelnou jistotou. Prvními, kteří byli „ochotni uvést hru co nejdřív na scénu, už jen ze škodolibosti k anglickému puritánství“<!--[if !supportFootnotes]-->[4]<!--[endif]-->, byli Pařížané. Salome zde byla poprvé uvedena roku 1896, čímž si pařížské divadlo L´Oeuvre zajistilo prvenství, co se týče její evropské premiéry. Paradoxem je, že z největší slávy své tragédie se Wilde nemohl dostatečně radovat, neboť se v této době nacházel ve vězení, k čemuž se ovšem dostaneme později.

5.2 Osudné setkání

Osudný rok 1891 ovšem není ve Wildově životě významným mezníkem pouze ve smyslu literárních úspěchů. Daleko více než cokoli jiného ovlivnilo Wildovu další budoucnost setkání s lordem Alfredem Douglasem, mladým aristokratem s básnickými ambicemi.

Tohoto mladíka, jakožto svého bratrance, přivedl k Wildovi jeden z jeho obdivovatelů, Lionel Johnson, který románu Obraz Doriana Graye vzdal svou poctu dokonce v podobě latinsky napsané básně. Poté, co Johnson zapůjčil Douglasovi svůj výtisk tohoto románu, Douglas jím byl doslova pohlcen. Jak sám tvrdil, četl jej devětkrát za sebou a v důsledku tohoto nadšení se, co do obdivu vůči dosud neznámému romanopisci, přidal ke svému bratranci, s nímž se při první příležitosti vydal vstříc seznámení s Wildem. Lord Alfred Douglas (Wildem po důvěrnějším seznámení označován spíše jako „Bosie“), nejmladší syn markýze z Queensberry, měl bledou alabastrovou tvář a blonďaté vlasy, čímž se mimochodem v mnohém podobal Wildovu Dorianovi. Možná také proto zapůsobil na Wilda, který mu s ohledem na chválu, jíž Bosie na Obraz Doriana Graye pěl, daroval luxusní kopii tohoto románu<!--[if !supportFootnotes]-->[5]<!--[endif]-->. Na základě veškerých vzájemných sympatií a dojmů z prvního setkání se „na jaře příštího roku začalo jejich 'osudné a neblahé přátelství', jak to sám Wilde nazval. Jeho vztah k tomuto sobeckému, marnivému, rozhazovačnému mladíkovi byl podivnou posedlostí, zvláštním prokletím“<!--[if !supportFootnotes]-->[6]<!--[endif]-->.

5.2.1 Constance vyřazena ze hry

Co se týče Wildovy dosud právoplatné manželky Constance, ta byla v tomto období, a vlastně také dávno předtím, v podstatě vyřazena ze hry. Přestože Wilda kvůli jeho milostným avantýrám s mladými muži dosud neopustila, Wilde opustil manželské lože, na němž s Constance zplodil své dva syny, Cyrila a Vyvyana. Kromě toho, že se Wilde již od dob svých studií zdržoval převážně v mužské společnosti a své manželské povinnosti zanedbával, o své se v tomto případě postarala také Wildovo syfilitická infekce. Touto zákeřnou nemocí se Wilde „nakazil od oxfordské prostitutky. Zprvu se zdálo, že infekce byla zvládnuta tehdy užívanými preparáty rtuti, po dvou letech latence však nemoc propukla znovu. Spisovatel od té chvíle přerušil veškeré styky s manželkou a od svých 32 let se začal stýkat výhradně s hochy“<!--[if !supportFootnotes]-->[7]<!--[endif]-->. I v případě, že by se tato Wildova obava o případné nakažení své ženy dala považovat za určité gesto, přesto Wildovi nelze upřít sobeckost a lehkomyslnost, s jakou zavrhoval možnost spořádaného rodinného života. Což ostatně potvrzuje také prohlášení jeho manželky, která se nechala slyšet, „že Wilde sice své syny miloval, v žádném případě však nebyl uzpůsoben pro rodinný život“<!--[if !supportFootnotes]-->[8]<!--[endif]-->.

Přestože byl Wildovým prvním oficiálním milencem jistý Robert Ross (Wildem přezdívaný jako Robbie), jenž sehrál důležitou roli zejména v období Wildova uvěznění, skutečnou Wildovou láskou (ale bohužel i prokletím) byl již zmiňovaný Bosie.

5.2.2 Na vrcholu tvůrčích sil

Ten zastihl Wilda na vrcholu jeho tvůrčí kariéry, kdy slavily úspěch zejména jeho komediální hry plné slovních hříček, aforismů a paradoxů. Další takovou, kromě výše zmíněných, byla také Bezvýznamná žena (1893). Tato hra se kromě jiného „stala významným zdrojem příjmů, které život v luxusu se 'zhoubcem' Bosiem umožňovaly“<!--[if !supportFootnotes]-->[9]<!--[endif]-->.

Ještě více se z tučných tučných honorářů za hry svého slavného přítele mohl Bosie těšit zejména v roce 1895. Tento rok se dá označit za Wildovo nejúspěšnější autorské období vůbec, neboť v jeho průběhu uvedl hned dvě své nejznámější hry. První z nich byla hra nazvaná Ideální manžel, jež poctila prkna londýnských jevišť již v lednu tohoto roku. Zájem o hru byl tak vysoký, že musela být navíc přidána ještě středeční a sobotní dopolední představení. I tato hra se nesla ve stejném duchu jako ostatní Wildovy komedie, přičemž v ní nechyběly osvědčené prvky Wildova literárního umění, které mimo jiné vypovídaly o jeho neotřelé výřečnosti a originálním humoru.

Nejvyšším vrcholem, na který se Wilde díky svým populárním hrám vyšplhal, byla hra Jak důležité je míti Filipa (1895), „která je pokládána za nejlepší Wildovu hru vůbec. Je to nepřetržitý sled duchaplností a vtipnosti a hra je opět zdrojem mnoha slavných citátů. V rozmezí šesti týdnů dvě premiéry – a jedna úspěšnější než druhá!“<!--[if !supportFootnotes]-->[10]<!--[endif]-->.

5.2.3 Strmý pád z vrcholu

Paradoxem vůči těmto nevídaným autorským úspěchům jsou neúspěchy osobní, kterým Wilde propadal ve svém soužití s Bosiem. Dá se říci, že právě několik let trvající vztah s tímto mladíkem, zničilo Wilda hned několikrát.
A zprvu obdivovaný Bosie se tak stal rozsévačem ran, jejichž chladnokrevností trpěly kromě Wildova srdce také jeho úspory, společenské postavení a umělecká tvorba.

O Bosieho nenasytných tužbách a dalších jeho prohřešcích po neokázalém luxusu se dozvídáme převážně od Wilda samotného, resp. z jeho díla, které sepisoval v době svého uvěznění jako dopis určený Bosiemu. Toto dílo nese název De Profundis, ač mělo být původně nazváno Epistola in carcere et vinculis. O přejmenování díla rozhodl právě Wildův první milenec Robert „Robbie“ Ross, kterému Wilde svěřil veškerá práva týkající se nakládání s jeho dílem. O tomto činu, jímž Wilde projevil vůči Robbiemu svou nemalou důvěru, se dozvídáme ze zmíněného díla De Profundis, které na rozdíl od rovněž vydaného díla Epistola in carcere et vinculis (tento název navrhl sám Wilde – „Vskutku, vždyť je to encyklika a jako se jmenují bully Svatého Otce dle prvních slov, ať se o ní mluví jako o 'Epistola in carcere et vinculis' "<!--[if !supportFootnotes]-->[11]<!--[endif]-->), obsahuje navíc také známou přílohu, tzv. čtyři listy. Těmito čtyřmi listy jsou čtyři dopisy, které Wilde ve vězení napsal Robbiemu a v nichž se mimo jiné zmiňuje právě o zplnomocnění Robbieho ve věci svého díla, přičemž se v této věci též zřetelně zmiňuje o nedůvěře vůči své manželce. „Rád bych tě pro případ své smrti jmenoval svým literárním vykonavatelem poslední vůle; budeš míti úplné autorské právo k mým dramatům, knihám i článkům. Jakmile k tomu budu míti dle zákona právo, učiním tak. Moje paní nerozumí mému umění pranic a nelze od ní tedy očekávati, že by se o ně nějak zajímala. A Cyril je ještě dítě. Obracím se proto přirozeně na Tebe, jak činím fakticky ve všem, a rád bych Ti předal všecka svá díla. Deficit z výtěžku budiž připsán mým dětem“<!--[if !supportFootnotes]-->[12]<!--[endif]-->. Především v těchto úkonech tedy spočívala Robbieho důležitá role, o níž jsem se zmiňovala dříve.

Ale abych se vrátila k tomu, jemuž bylo uvedené dílo adresováno. Wilde s tímto proradným mladým mužem prožil pouze několik let. Ale i těch několik málo let postačilo k tomu, aby Wilde spadl do nemilosrdných spárů osudu, k jehož cíli navíc vedla přinejmenším trnitá cesta. Každý hrubý výrok vyřčený z Bosieho úst, každá jeho urážka se zarývala pod Wildovu kůži stále hlouběji, přičemž ale Wilde stále naivně věřil ve vzdušné zámky, které si na počátku jejich vztahu zaslepeně maloval, což dokazují také Wildova slova uvedená v Epistole: „I já jsem měl své iluze. Představoval jsem si, že život bude skvělá komedie a Ty že v ní budeš hrát jednu z jejích rozkošných postav“<!--[if !supportFootnotes]-->[13]<!--[endif]-->.

Ač se např. z těchto autorových slov „To, jak jsi houževnatě lpěl na životě v bezstarostném rozhazování, jak jsi neustále žádal peníze, jak sis osoboval právo na to, abych všechny Tvé rozkoše platil já, ať již jsem byl s Tebou nebo ne, přivedlo mě po nějaké čase do vážných peněžních nesnází…“<!--[if !supportFootnotes]-->[14]<!--[endif]--> dozvídáme o existenci neoficiálního – velice obsáhlého a zdánlivě vyčítaného – seznamu hmotných i nehmotných položek, za které ve prospěch Bosieho (paradoxně často ve svůj neprospěch…<!--[if !supportFootnotes]-->[15]<!--[endif]-->) utrácel své úspory, Wilde se v podstatě nezlobí na toho, kdo jej téměř o vše připravil. Pravým důvodem rozhořčenosti obsažené v jeho slovech je totiž Wildova neschopnost postavit se Bosiemu a jeho přehnaným nárokům čelem. Je až s podivem, s jakou trpělivostí dokázal vycházet vstříc Bosieho rozmanitým nárokům a plnit tak jeho nákladná přání. Jediným rozumným vysvětlením, pro toto Wildovo tolerování nesmyslného hýření jeho přítele, se zdá být obava z toho, že v opačném případě by jej Bosie bez váhání opustil. To je ale ve Wildově situaci, kdy kvůli svému nevypočitatelnému příteli opustil svou rodinu a společností byl pro své pokřivené sklony zavržen, docela pochopitelné… Nejen tyto existenciální, ale i ostatní a mnohem závažnější, Wildovy "prohry“ můžeme vyčíst též z těchto slov plných nejen nářků nad vlastní obětavostí: „Dal jsem Ti svůj život; a Ty jsi jej odhodil, abys mohl hovět nejnižším a nejmrzčím lidským vášním – nenávisti, ješitnosti a obžerství. Za necelá tři léta jsi mě, ať se na to díváme z kterékoliv strany, úplně zničil.“<!--[if !supportFootnotes]-->[16]<!--[endif]-->. Vzápětí však svou sebelítost stírá nepochopitelnou stále trvající oddaností svému "ničiteli“, jež byla dle Wilda samotného v dané situaci jediným východiskem: „Mně pak v mém vlastním zájmu nezbývalo nic jiného než milovati Tě. Věděl jsem, kdybych si dovolil cítiti k Tobě nenávist, že by ve vyprahlé poušti, po níž jsem se musil vydat na cestu a po níž stále ještě cestuji, všecky skály pozbyly stínu, všecky palmy uvadly a že by se ukázalo, že prameny všech studní jsou otráveny“<!--[if !supportFootnotes]-->[17]<!--[endif]-->.

Co se týče Wildovy tvorby, ta, stejně tak jako ostatní jeho zájmy díky Bosieho přítomnosti značně zaostávala. Bosie totiž v důsledku neustálého domáhání se pozornosti, času, dárků a peněz Wildovi jeho tvůrčí práci značně znemožňoval. I toho si byl Wilde velice dobře vědom a také o této nemilé skutečnosti se, však až po svém uvěznění, vyslovil ve zmiňovaném spise. „Od samého počátku zela mezi námi až příliš široká propast. Neuvědomil sis, že umělec, zejména pak takový umělec jako já, to je umělec, u něhož jakost práce závisí na umocnění osobnosti, potřebuje k rozvití svého umění styku s myšlenkami, duchovní atmosféry, klidu, míru a samoty. Když jsem práci dokončil, obdivoval ses jí; radoval ses ze skvělých úspěchů mých premiér a ze skvělých hostin, které po nich následovaly; ale jakých podmínek potřebuje umělecké dílo k svému vzniku, toho jsi nechápal“<!--[if !supportFootnotes]-->[18]<!--[endif]-->.

5.3 Stahující se mračna

Wilde si byl patrně vědom všech svých prohřešků, jejichž prostřednictvím se stále více přibližoval své záhubě, přesto však s Bosiem dále podléhal zakázaných rozkoším, jimiž riskoval nejen ztrátu svého společenského postavení. Jedním z těchto pokřivených činů byla bylo např. to, že „v Londýně se Bosie a Oscar seznámili s kuplířem Alfredem Tailorem, který jim obstarával mladé nezaměstnané hochy. Odměnou jim bylo zpravidla bohaté pohoštění v luxusních londýnských restauracích“<!--[if !supportFootnotes]-->[19]<!--[endif]-->. Ať byl však Wilde jakkoli vlivný, ani to mu nepomohlo k tomu, aby se tyto jeho ilegální touhy, resp. jejich realizování, utajily…

A to byla vhodná příležitost pro Bosieho otce, markýze z Queensberry, který tak mohl, veřejným poukázáním na zvrhlosti svého syna páchané společně s jeho extravagantním přítelem, plně projevit svou nenávist vůči synovi, která byla mimochodem vzájemná. Naneštěstí pro Wilda se prostředníkem tohoto znemožnění stal on sám, na což tvrdě doplatil…

Ve snaze vyhovět všem Bosieho požadavkům dal Wilde na jeho radu, aby markýze zažaloval pro urážku na cti. Markýz z Queensberry totiž Wilda na jedné ze svých navštívenek, kterou mu v jistém klubu zanechal, označil za sodomitu. S ohledem na své nepříliš vysoké vzdělání navíc ve svém odkaze „O. Wildovi, pózujícímu jako sodomita“ nesprávně napsal slovo, jímž Wilda pohanil a uvedl jej jako „somdomita“… To svědčilo o jeho inteligenci, která byla dostačující tak akorát pro pravidla boxu, jejichž vytvořením markýz proslul<!--[if !supportFootnotes]-->[20]<!--[endif]-->. Nicméně i přes markýzovu mizivou inteligenci se Wilde, jenž by sám za sebe považoval jakékoli jednání s takto podprůměrným člověkem za plýtvání časem, nechal strhnout Bosieho věčnými prosbami a „z lásky k němu se stal nástrojem pomsty a výrazem jeho nenávisti k otci“<!--[if !supportFootnotes]-->[21]<!--[endif]-->.

I o tomto svém nerozvážném podlehnutí se Wilde zmiňuje v Epistole, jež byla bohužel už jen pozdním litováním a rovněž osočováním Bosieho, jenž byl, jak si Wilde později uvědomil, vším vinen, ačkoli si to nepřipouštěl. „Pomyšlení, že jsi předmětem strašné tahanice mezi Tvým otcem a mužem mého postavení, jako by Ti působilo potěšení. Že mě však do vězení nedostal Tvůj otec, nýbrž Ty, že odpovědnost neseš od počátku až do konce Ty, že původcem, příčinou a nástrojem mého uvěznění jsi Ty, to ti ani nekmitlo mozkem“<!--[if !supportFootnotes]-->[22]<!--[endif]-->.

5.4 Nemilosrdný ortel

A tím se dostáváme k samotnému procesu, jehož nenadálým zvratem se Wilde dostal až tam, kde byli papír a tužka jeho jedinými zpovědníky v zatuchlých svobodu omezujících prostorách. Pomstychtivý markýz z Queensberry, jenž zpočátku celého dění seděl na lavici obžalovaných (tak, jak si to jeho nenáviděný a nenávidějící syn po celou dobu přál), však přišel s nenadálým trumfem, který po celou dobu bedlivě střežil ve svém rukávu. Znenadání se vše obrátilo proti žalobci, když markýz vytáhl na světlo Wildovy aféry s mladými chlapci, o nichž již byla řeč. K jejich veřejnému osvětlení a prokázání markýz dokonce „najal soukromé detektivy a před soudem vypovídaly desítky chlapců o homosexuálních hrátkách s Wildem“<!--[if !supportFootnotes]-->[23]<!--[endif]-->. Touto neočekávanou kličkou byly veškeré Wildovy šance na sebeospravedlnění zmařeny a nyní se již jednalo pouze o výši trestu, který ho měl za provozování zakázaných, v Anglii tehdy ilegálních, rozkoší stihnout. Nekompromisní rozsudek z roku 1896 zněl následovně: Oscar Wilde byl „shledán vinným a za nemravnost odsouzen ke dvěma letům nucených prací“<!--[if !supportFootnotes]-->[24]<!--[endif]-->, a to ve věznici v Readingu.

<!--[if !supportFootnotes]-->

<!--[endif]-->

<!--[if !supportFootnotes]-->[1]<!--[endif]--> http://www.reflex.cz/Clanek17727.html

<!--[if !supportFootnotes]-->[2]<!--[endif]--> Srov. Tamtéž.

<!--[if !supportFootnotes]-->[3]<!--[endif]--> Wilde, O. Salome. S. 45. (doslov Květy Maryskové)

<!--[if !supportFootnotes]-->[4]<!--[endif]--> Tamtéž, s. 46.

<!--[if !supportFootnotes]-->[5]<!--[endif]--> Srov. Ellmann, R. Oscar Wilde. s. 323-324.

<!--[if !supportFootnotes]-->[6]<!--[endif]--> http://www.reflex.cz/Clanek17727.html

<!--[if !supportFootnotes]-->[7]<!--[endif]--> http://archiv.neviditelnypes.zpravy.cz/clanky/2001/11/17360_79_0_0.html

<!--[if !supportFootnotes]-->[8]<!--[endif]--> Tamtéž.

<!--[if !supportFootnotes]-->[9]<!--[endif]--> http://www.reflex.cz/Clanek17727.html

<!--[if !supportFootnotes]-->[10]<!--[endif]--> http://www.reflex.cz/Clanek17727.html

<!--[if !supportFootnotes]-->[11]<!--[endif]--> Wilde, Oscar. De Profundis. s. 76.

<!--[if !supportFootnotes]-->[12]<!--[endif]--> Tamtéž. s. 73-74.

<!--[if !supportFootnotes]-->[13]<!--[endif]--> Wilde, Oscar. Epistola in carcere et vinculis. s 56.

<!--[if !supportFootnotes]-->[14]<!--[endif]--> Wilde, Oscar. Epistola in carcere et vinculis. s. 14.

<!--[if !supportFootnotes]-->[15]<!--[endif]--> Bosie si do společné domácnosti často vodil pánské návštěvy, nebo dokonce navštěvoval vykřičené domy – to vše samozřejmě za Wildovy peníze… - pozn. autora

<!--[if !supportFootnotes]-->[16]<!--[endif]--> Wilde, Oscar. Epistola in carcere et vinculis. s. 73.

<!--[if !supportFootnotes]-->[17]<!--[endif]--> Tamtéž.

<!--[if !supportFootnotes]-->[18]<!--[endif]--> Wilde, Oscar. Epistola in carcere et vinculis. s. 8-9.

<!--[if !supportFootnotes]-->[19]<!--[endif]--> http://www.stratosfera.cz/redhot/red.clanek.php3?spdsID=1&spstr=39421&clID=39421&rpID=&dil=2

<!--[if !supportFootnotes]-->[20]<!--[endif]--> Srov. http://www.reflex.cz/Clanek17727.html

<!--[if !supportFootnotes]-->[21]<!--[endif]--> Tamtéž.

<!--[if !supportFootnotes]-->[22]<!--[endif]--> Wilde, Oscar. Epistola in carcere et vinculis. s. 61-66.

<!--[if !supportFootnotes]-->[23]<!--[endif]--> http://www.stratosfera.cz/redhot/red.clanek.php3?spdsID=1&spstr=39421&clID=39421&rpID=&dil=2

<!--[if !supportFootnotes]-->[24]<!--[endif]--> http://www.reflex.cz/Clanek17727.html